Pavel Kysilka, z Indexu Lidových novin 6. SRPNA 2018
Česko potřebuje dobře placené učitele. Pouze tak se podaří na pedagogické fakulty přilákat ty nejlepší a nejnadanější studenty.
Úspěšnou firmu, ekonomiku a společnost dělají úspěšní lidé. V čem se liší lidé v úspěšných firmách a společnostech jedenadvacáteho století od těch ostatních? Dělají to, v čem jsou opravdu dobří a co je baví. Jsou otevření, umí výborně komunikovat, pomáhat, soutěžit a spolupracovat, a to i s velmi odlišnými lidskými povahami. Jsou zvídaví, dokáží se neustále vzdělávat a rozvíjet. Po celý život. Umí skloubit svoje sociální dovednosti s přednostmi technologií, jsou kreativní. Vědí, že jediným setrvalým stavem je změna, že jedinou jistotou je nejistota, že vývoj letí po exponenciále. Čelí tomu cílevědomým zvyšovaním své schopnosti pružné reakce na nepředvídatelné změny a adaptabilitou. V epoše internetu a sociálních médií uvažují globálně, nevnímají staré hranice jakéhokoliv typu.
Kardinálním problémem dneška je, že náš vzdělávací systém se svými kořeny v osmnáctém a devatenáctém století, nepodporuje ve svém většinovém modelu nic z těchto vlastností. Dokonce je v dětech spíše účinně tlumí a dusí.
V čem je problém
Náš školský zákon formuluje velmi přijatelným způsobem zásady a cíle vzdělávání v České republice. Je osvícený i v tom, že dává velmi široký prostor pro koexistenci a soutěž velmi rozmanitých typů škol od těch nejtradičnějších až třeba po model Scio. Přesto vzdělávací systém nepřipravuje mladé lidi ve své většině na to, aby našli, rozvíjeli a uplatňovali svůj nejlepší talent, byli vybaveni jazyky a sociálními dovednostmi a bavilo je sebevzdělávání. Politici a zřizovatelé s tím nic nedělají, protože společenská poptávka od většiny rodičů až po konzervativní organizace typu Jednoty matematiků a fyziků lpí na tom, čím si sami prošli v socialistickém školství. Jejich zahleděnost do minulosti, uzavřenost a ignorace toho, co v globálním rozměru v jednadvacátém století hýbe životy, světem práce a podnikání a osobní spokojeností, naplněním a uplatněním, jsou hlavní bariérou tolik potřebné změny.
Nejlepší do škol
Osvíceným zemím došlo, že všechny shora řízené reformy modelů vzdělávání jsou ztrátou energie a času. Že klíčovým faktorem vynikajícího školství je osobnost učitelů/učitelek a ředitelů/ředitelek. Mimořádně úspěšné transformace vzdělávacího systému v Singapuru nebo Skandinávii se proto soustředily právě na to, aby nejtalentovanější děti odcházely studovat na pedagogické fakulty a staly se učiteli. Jak toho tyto státy dosáhly? Za prvé tím, že daly maximální podporu a prioritu právě pedagogickým fakultám, a získaly do nich nejlepší profesory. Za druhé tím, že platy učitelů se zařadily do nejlépe placené kategorie mezi absolventy vysokých škol. To nejen lépe motivovalo existující učitele, ale zejména nalákalo ke studiu učitelství nejlepší maturanty. Nešlo o stejné navyšování pro všechny, nýbrž o diferencovaný přístup. V jeho základu stály propracované modely hodnocení práce každého učitele a celoživotní individuální rozvojové programy.
Ukázalo se, že vysoká platová úroveň působila nejen jako ekonomický stimul, ale přinejmenším ve stejné míře jako jasný signál, čeho si společnost váží a v čem spatřuje hlavní směr péče o svoji budoucnost. Učitelské povolání se dostalo na nejvyšší žebříčky společenské prestiže.
Efekt získání nejschopnějších lidí do škol byl obrovský. Lidsky skvěle vybavené školy mohly převzít daleko vyšší díl odpovědnosti za to, co a jak budou učit, což šlo ruku v ruce s jejich vysokou samostaností. Kdo by jim konec konců měl také diktovat, co a jak učit, když nejlepší osobnosti a odborníci jsou právě tam a nikoliv na úřadech a ministerstvu.
Univerzity v České republice dlouhodobě upozorňují na nízkou průměrnou úroveň uchazečů o studium na pedagogických fakultách. Jejich kvalitnější absolventi pak navíc velmi často volí jiné povolání než učitelské. Zajímavé nicméně je, že už i diskuse o učitelských platech a jejich mírné zvýšení způsobily v Česku na některých pedagogickych fakultach zvýšený zájem o studium proti minulosti. Rychlý růst mezd v ekonomice a ve státní správě ale bohužel působí jako příliš silná konkurence vůči střídmému růstu učitelských platů. Aby se dostaly do nejvyšší kategorie vysokoškolských platů podobně jako v některých jiných zemích se špičkovým vzdělávacím systémem, musely by u nás vzrůst v průměru na dvojnásobek současné úrovně. Dostatečným zdrojem pro toto navýšení může být zásadní redukce pracovnich míst ve statní byrokracii umožněná digitalizací statní správy a samosprávy. V ní zatím zaujímáme předposlední místo v Evropské unii. Vedlejšími pozitivními efekty by bylo omezení přebujelé regulace a kontrolorství, které působí jako jed pro svět práce a podnikání, a dále uvolnění tisíců kvalifikovaných a šikovných lidi ze statní správy do produktivni ekonomiky.
Zdržuje škola od vzdělání?
Spousta rodičů, kteří chápou trendy nového století, hledají pro své děti alternativu vůči převladajícímu modelu školy. V krajním případě berou vzdělávání dětí do svých vlastních rukou. Pro tento model může hovořit jeho násobně vyšší efektivita: k dosažení stejné úrovně vědomostí stačí při domácím vzdělávání často jen zlomek toho času, který by jinak děti musely strávit ve škole.
Tento přístup se ale paradoxně dopouští stejné chyby, jako konzervativní modely výuky přežívající z minulých století: primární důraz klade na kvantum informací, znalostí a vědomostí. Úspěch v digitální epoše ale závisí v daleko větší míře na rozvoji sociálních dovedností. Ty lze nabýt jen v dobře vedeném kolektivu, který dává přiležitost pro spolupráci, komunikaci, soutěživost, pomoc, odpovědnost. Škola je v tom nezastupitelná. Pochopitelně ne taková, ve které se 45 minut sedí, spolupráce se redukuje na opisováni od sousedky v lavici a na nápovědu, otázky klade učitel místo zvidavého dítěte a individuální talent je dušený kvantem předepsaného učiva.
Chybí sociální výtah
Úspěšní rodiče odklánějí svoje děti do škol, které zvyšují jejich naději na úspěch. Děti s handicapem sociálního původu zůstávají ve své méně šťastné bublině. Nedostatek špičkových učitelů reprodukuje a prohlubuje sociální nesoudržnost, kterou ještě posiluji segregační prvky typu víceletých gymnázií. Zkušenosti z výše zmíněných zemí ukazují, že kvalitní učitelé a ředitelé na školách zejména v sociálně problémových regionech nebo městských částech jsou nejúčinějším socialním výtahem, který umí rozetnout začarovaný kruh socialního původu. To má neuvěřitelně pozitivní ekonomické, sociální a v demokracii i politické dopady.
Přístup společnosti k učitelům svědčí o jejím přistupu k vlastní budoucnosti. Ten náš vypadá, jakoby nám naše budoucnost byla lhostejná.
.jpg&t=2)
